THE MECHOLUPY UNITY

Ibn Warraq - Proč nejsem muslim II. díl

282005152558

Zde je pokračování překladu rozsáhlého textu rozhovoru významného intelektuála Ibn Warraqa s australským žurnalistou S. Crittendenem, jehož I. díl je uveřejněn na tomto webu v rámci cyklu „Mezináboženský dialog“:

POKRAČOVÁNÍ

Stephen Crittenden: Někde jste řekl: Myslím, že ze všech světových náboženství islám je poslední originál. Znám lidi, kteří by s tím nesouhlasili. Myslím, že islám vidí sám sebe jako dovršující zjevení, které bylo dáno judaismu a křesťanství. Ale v čem si myslíte, že to dovršení spočívá?

Ibn Warraq: Já žádné dovršení nepozoruji. Pokud lidé chtějí vidět nekompromisní monoteismus islámu jako způsob nějakého zdokonalení, prosím, ale to samé máme i v židovství.

Stephen Crittenden: Ale něco zajímavého a úžasného se tam v arabské poušti stalo, co zachvátilo celý svět od Maroka po Indonésii?

Ibn Warraq: Lidé se často zajímali, proč byl islám tak úspěšný. Přišel v čase, kdy Byzantská a Perská říše byly v hlubokém úpadku, to dalo velkou výhodu militantním náladám a podmaňované obyvatelstvo samozřejmě upadlo v podíl na kořisti dobyvatelů, a to vše ve velmi krátké době. Já na to nemám žádnou zvláštní teorii. Vy máte (roz. západní věda, pozn.překl.) přece obvyklou plnou intelektuální výzbroj výkladů té věci od marxistů až po freudiány. Poměrně nedávno jsme slyšeli tezi, že islám je nejrychleji rostoucí náboženství. Ta se pořád omílá ad infinitum (donekonečna) bez jakýchkoli statistik nebo potvrzujících faktů. Bývalo neuvěřitelné množství lidí, kteří na mnoha místech, třeba v Alžírsku, konvertovali ke křesťanství, protože tam poznali islám jako náboženství orientované na smrt. Ale pochopitelně, dokud tam bude odpadlictví trestáno smrtí, není to snadno prokazatelné. Takže ačkoli je na taková tvrzení určitá negativní reakce, faktem zůstává krize islámské identity tváří v tvář úspěchům Západu. Už od dob napoleonských nájezdů do Egypta na přelomu 18. a 19. století utrpěl islám určitou krizi identity. Tam také byla tendence návratu ke kulturním kořenům egyptské civilizace a dnes dokonce znám lidi, kteří se nazývají muslimy, ale ve skutečnosti jsou ateisty. Mínm tím muslimské ateisty, chcete-li, ale islám zůstává pramenem identity, zvláště v dnešní době, protože takoví se cítí úplně bezprizorní z absence jakéhokoli charismatického vůdce. Většina z nich žije v autokratických režimech, pokud ne přímo diktátorských. Z těch důvodů tam proběhl návrat skrze jejich vlastní kulturní kořeny, ale znovu opakuji, nevím, jaká přitažlivost to byla historicky, která rozhodla o úspěchu islámu ve světě.

Stephen Crittenden: Když se vrátím k tomu, o čem jsme se zmiňovali, ovšem chci položit jinou otázku, a to je tato: Dělali jsme na našem programu nedávno rozhovory s islámskými učenci z Ameriky a také odjinud, kde se velmi snaží o podporu islámu a velmi se snaží jako já neurážet muslimy žijící v Austrálii, kteří jsou aktuálně pod velkým mediálním tlakem a čeká se na každou jejich chybu. Na druhé straně, vy jste velmi kritický k západní formě politicko náboženské korektnosti. Nazýváte takové učence „Obránci Západu“.

Ibn Warraq: Ano, shledávám celkem bolestným, že to, co je jakoby mimochodem zahrnuto v jejich postoji, je určitý druh rasismu, o kterém si myslí, že se ho vyvarovali, je to druh povýšenosti, který říká, že nesmíte ubližovat citům chudých muslimů. Jakoby si mysleli, že to jsou malé děti, které musí být chráněny před dospělým světem kritiky, to považuji za nenormální. A další zvláštní věcí shledávám to, že mnoho těchto učitelů, tzv. Obhájců Západu jsou zároveň křesťany. Křesťanští učitelé, jako např. Montgomery Watt, který na psal slavný dvoudílný životopis proroka, velmi váženou knihu v muslimském světě mimochodem, ale ne každým. Ve skutečnosti mnoho muslimů pohrdá, skutečně pohrdá učenci, jako je Montgomery Watt. Oni si myslí, dobře, jestliže je islám opravdu takové velké náboženství, proč ještě nekonvertoval? Pryč s takovou povýšeností, říkají. A jedno stíhá druhé. Egyptský intelektuál Hussein Amin napsal útočnou recenzi na Montgomeryho Watta přesně v tom duch, jak jsem řekl a prohlásil: „Dávám přednost starým křesťanským misionářům, kteří aspoň měli dost úcty ke svému křesťanství a snažili se obrátit muslimy na křesťanství, než těmto obhájcům západu, kteří jsou tímto způsobem zcela zneuctěni.“

Stephen Crittenden: To otvírá další otázku: Je zde na Západě jeden z problémů to, že odmítáme připustit, že jsme zapomněli na to, kolik našich sekulárních demokratických institucí, kolik svobody jsme získali díky křesťanství?

Ibn Warraq: Ano, přesně tak, máte absolutní pravdu. V tom smyslu, křesťanství vždy uznávalo rozdělení lidské společnosti na dvě sféry. Máte v evangeliu podle Matouše slavný výrok: „Co je císařovo, dejte císaři a co je boží, dejte Bohu“. To se předpokládá být prokazatelným argumentem k oddělení státu od církve. Máte pravdu, když se podíváme, jak postupuje sekularizace Západu, překvapivě jedna z jejích základních pohnutek bylo křesťanství samotné. Jakmile akceptovalo ideu opačného názoru (dialektické myšlení, pozn.překl.), v momentě, kdy se evropské myšlení rozhodlo pro toleranci, rozhodlo se pro eventuální svobodný trh názorů.

Stephen crittenden: Mohl bych se vás zeptat, je oddělení církve (náboženství) od státu možné i v islámu? Myslím tím, že jsme si vědomi národů jako je Indonésie nebo Turecko, kde silná armáda drží islám na uzdě, ale to není to, co chci říci, a není to, co byste mínil vy oddělením církve od státu, že?

Ibn Warraq: Myslím, že je to možné, ale je to těžký úkol pro zemi, které se to týká. Myslím, že Turecko je jediné, které zabudovalo takové úplné rozdělení do svého zřízení. Ostatní státy mají ve svých ústavách vždy nějaký druh odkazu k islámu nebo islámskému právu, říkajíce, že právo té země je inspirováno šarí´ou nebo koránem a podobně, ale já nevidím důvod, proč by to tak muselo být. Myslím, že je docela samozřejmé, že v mnoha zemích šli směrem k nějakému druhu sekulárního zřízení, dokonce, ať tomu věříme nebo ne, třeba Irák byl v základu sekulární stát, byl to diktátorský režim nejhrubšího zrna, samozřejmě, ale neměli zde žádné speciální pověření pro náboženské frakce či náboženské požadavky na stát. Stejně jako Sýrie, není tam žádný podstatný důvod, proč by země s muslimskou většinou neměla jít cestou sekularismu. Pákistán, paradoxně, byl založen Muhammadem Ali Jinnahem, který byl ateistou. Není to dokázáno a žádný Pákistánec by to nepřipustil, a pak, samozřejmě, první vůdce po Jinnahově smrti byl Liaquat Ali Khan, a ten byl na pokraji uskutečnění sekulárního zřízení, když byl zavražděn a věří se, že ta vražda byla na objednávku nějaké náboženské frakce. A viděl jsem rozhovory s různými ženskými skupinami a intelektuály v Pákistánu za posledních 10. Let, kteří říkali, že lid Pákistánu nikdy nebyl pro mully, pro tyto zpátečnické elementy a v zásadě mají pokojný postoj k islámu a jejich ideou je islám jako náboženství, které by mělo být redukováno na privátní sféru. A myslím, že Bangladéš také šla cestou sekularismu. Pak ovšem tuto velkou šanci pro všechny tyto země zhatila revoluce v Íránu. To posunulo civilizační hodiny o takových 50 let zpátky.

Víte, byly tu všechny druhy sekulárních hnutí, např. ženy v Egyptě velmi odvážně ve 20. letech pálily veřejně své závoje, nebo to byli studenti, a lidé to velmi rychle zapomněli, kteří v padesátých letech v Bagdádu veřejně pálili Korán. Ale politici pokaždé ustoupili nábožensko fundamentalistické lobby. Lidé mnoho očekávali od Benazír Bhuttové, když na konci 80. let převzala vládu v Pákistánu a pokoušela se nějakým způsobem vytvořit smlouvy s náboženskými frakcemi, víme že řekli, že jí v tom nepomohou. A že ji nebudou brát vážně jako autoritu, protože je žena, pokud bude chtít útočit na jejich vliv ve státě. Toto bylo kompletní zklamání pro všechny feministické skupiny, zklamání všech žen v Pákistánu, když Bhútová neudělala nic pro jejich pokrok. Lidé měli velká očekávání, ona mluvila o demokracii, ale pokaždé nešťastně ustoupila.

Stephen Crittenden: Myslíte, že události 11. září 2001 by mohly vrazit klín mezi muslimy, žijícími na Západě a muslimy v islámských zemích?

Ibn Warraq: Ano, směřuje to k definitivnímu předělu. Myslím, že jsem již zmiňoval změnu v postojích (samozřejmě západních) intelektuálů a jejich neochotou kritizovat islám. Ale nyní je tu také skupina naše, totiž, sekulárně uvažujících muslimů, či ex-muslimů, nebo také volnomyšlenkářů muslimského původu, kteří měli velké setkání v New Yorku v polovině listopadu (2007, pozn. překl.). Počet těch, kteří se toho zúčastňujeme, stále vzrůstá, a nyní koncipujeme ústavu, kterou chceme prosadit u muslimů, žijících na Západě: „Vy nezrazujete vaši vlastní kulturu, naopak jste povýšili své lidství tím, že jste kritičtí k islámskému náboženství.“ A to, že žijeme na Západě, by měla být výhoda svobody projevu, Západ nám umožňuje dívat se na svět kriticky, místo abychom se schovávali v tichém vzdoru, můžeme se chopit příležitosti otevřeně se podívat na své kořeny, například na problém interpretace koránu, na pozici žen v islámu, na potřebu oddělení státu od náboženství atd. Takže to chápu jako velkou příležitost pro muslimy prozkoumat, co je v jejich náboženství, že je to nutí k násilným činům. Pokud jde o muslimy jinde, naneštěstí většina muslimů jinde než na Západě žije pod autoritativní vládou, kde není žádná svoboda projevu, s určitou výjimkou Turecka, samozřejmě. V takových zemích jsou osamocené hlasy, velmi odvážné osamocené hlasy. Například syrský sekulární filosof Sadiq al-Azam, nebo některé velmi odvážné individuality v Egyptě, v Tunisku je sekulárním např. Muhammad Sharfi. To jsou lidé, které bychom měli povzbuzovat.

Stephen Crittenden: Mohu se vás zeptat, muslimská komunita v Austrálii je nová a mnozí její členové pocházejí z míst válečných konfliktů a postrádají sebedůvěru. Co byste řekl těmto lidem, žijícím v Austrálii, kteří jsou momentálně velmi zoufalí?

Ibn Warraq: Tedy, myslím si, že vás nečeká lehká cesta ven. A nebude žádná, bez nějakého toho zranění, které jste utržili a bez trochy utrpení. Čeká na vás nějaký druh bolesti, jako třeba zpytování svědomí, a nemůžete vyrůst bez toho, abyste na cestě neutržili nějakou tu ránu. Myslím, že to vědí všichni rodiče, ale děti, které vyrůstají, si natlučou a někdy i ošklivě, přestože jsou hlídány. A to je i případ islámu. V něm jste byli dlouho, dlouho velmi hlídáni. Muslimové nikdy nebyli nuceni zkoumat kriticky svoji víru, takže to pro ně bývá vždycky šokující, jako je to pro dítě, které unikne z hlídaného prostředí, kdo náhle musí vyjít ven, získat svůj život a musí se postavit na vlastní nohy. To je přesně ten šok, který dostanou všichni, o kterých mluvíme. Ale co může dítě udělat? Musí hledět realitě do tváře a to je to, co muslimové musí udělat. Musí prozkoumat své svaté texty a objevit, co je v nich špatného, co je v nich, co donutí zabít pět tisíc lidí najednou, sebevražedným útokem, a nehodí se předstírat, že to nemá nic společného s islámem, musí to prozkoumat a hledět realitě do tváře. A já neříkám, že to je jednoduchá cesta, s tímhle se vyrovnat. Musí se nyní probudit a snažit se dospět. A tak místo aby vykřikovali „Ó, vy urážíte našeho proroka, urážíte naše náboženství“, musí se postavit po boku všech ostatních lidí, kteří také trpěli nebo trpí deziluzí. Mám přítele dominikánského kněze a ten mi řekl:“Víš, během věků katolicismus musel snést mnoho políčků do tváře, a věř mi, stalo se tím pro nás mnoho dobrého“.

Stephen Crittenden: Co bylo vyjádřeno vašimi slovy? Že islám má potenciálně zapotřebí, možná podle Západu, jít cestou jakési reformace, jakou si prošla křesťanská církev?

Ibn Warraq: Přesně tak. To je to, co pořád říkám, je to nelogické, totálně nelogické pro Západní media, třeba to, že prakticky každý měsíc v úvodníku The Times čteme nářky nad nedostatkem vůle k reformaci islámu a pak se ignorují knihy, jako jsou ty moje. Jak si myslí, že asi k reformaci dojde?

Stephen Crittenden: To je samozřejmé, že je to tak. My tady mluvíme o jednom z největších příběhů historie náboženství!

Ibn Warraq: Správně. Myslím, že by to mohlo vypadat trochu jako megalománie. Ale někde to začít musí.

Pramen: The religion report www.abc.net.au

««« Předchozí text: Totes Gebirge Následující text: Proč je Západ nejlepší? »»»

pym | 25. 8. 2008 Po 14.20 | víra, kultůra, lidská práva | trvalý odkaz | tisk | 691x