THE MECHOLUPY UNITY

Pravda, informace, média a my, aneb jak to vidí někdo jiný...

Včerejší divočejší diskuse na označené téma mě znovu utvrzuje v názoru, že když jíš pivní guláš, lehce se do problematiky typu „kde je pravda“ zakousneš (vždyť tvůj jazyk je tak uvolněný, mysl nezkalená, zkrátka krystalický rozum), ale prostě, jak nemáš v sobě jistou korekci názoru (takový poťák), autocenzuru, tak se řešený problém stane buď vyřešeným hned nebo se stane nevyřešitelným. Mnojo, ale když hospoda je tak skvělá k řešení těch zásadních věcí (jak říkal pan Werich), je to neodolatelné…

Přesto, aby se diskuse stala zajímavější hledal jsem a našel na webu článek našemu tématu blízký, ne-li přímo vystihující. Tak tady je:

Semináře a konference

KONEC NÁRODNÍCH MÉDIÍ

ÚVODNÍ POZNÁMKY

  • Jelikož nechci plýtvat Vaším a svým časem nebudu si v mém příspěvku lámat hlavu předem zodpovězenými otázkami typu: Proč cizinci vlastní velkou část českých medii? Jsou-li stesky českých novinářů, že nemají stejné podmínky jako jejich kolegové v zahraničí oprávněné? Jakou roli přitom hraje odlišnost cenové hladiny na Západě a doma? Jak výnosný je český trh a podobně. Totéž platí i o všeobecně známých důsledcích procesů obvykle nazývaných globalizace a zmezinárodnění vlastnictví. Rád bych se zabýval poněkud zásadnějšími otázkami, které naše dnešní téma implikuje.
  • Následující úvahy se zakládají na pozorováních a výzkumech provedených v západoevropských zemích. V Čechách je situace jistě zcela odlišná a podstatně příznivější. Ale snad se do mých závěrů vloudila ta či ona skutečnost, která se alespoň vzdáleně vztahuje na zdejší situaci.
  • Jako vhodný úvod k našemu tématu ještě jedna historka. Jednoho horkého letního dne jede po stepi jezdec a zastaví na ranchi, kde majitel seká dřevo. Jezdec se ho ptá, proč sekáš v takovém horku dřevo. Připravuji se na zimu, zní odpovědˇ. Vidíš toho indiána támhle na pahorku, jak dává kouřová znamení? Vždycky, když to za horkého léta dělá, tak bude tuhá zima. a na ní se připravuji. Jezdec se s tím spokojí a jede dále. Příjede na onen kopeček k indiánovi a ptá se ho, proč dává kouřová znamení. a indian mu odpoví. Vždycky, když ta bledá tvář tam dole v údoli za největšího vedra seká dříví, tak bude krutá zima. Tu zprávu předávám svému kmeni. Tak nějak podobně funguje vztah informačních médii a jejich spotřebitelů.

-

Obava o osud národních médií sugeruje představu, ze média v národním vlastnictví mají určité přednosti. Jedná se o předpoklad, ze existuje cosi jako vyšší pravda okořeněná rodnou hroudou. Novináři se jeví jako pravnuci obrozenců, jako vlastenectvím posvěcená elita, která slouží současně pravdě i národu. Odhlédněme od toho, že se služba národu a pravdě nezřídka vylučují, a zkoumejme vztah spolehlivosti informace a vlastnických poměrů podrobněji.

PRAVDA a ZÁJMY V INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI

Již před lety upozornil H. Schelsky ve svém převratném díle „Na práci jsou tu jiní“ na vznik třídy expertů, zabývajících se orientací. K oblíbeným mýtům informačních profesí patří sebeidealizace: jsme nezištní bojovníci za pravdu, ohrožovaní temnými mocnostmi z politiky a ekonomiky. Jestliže však ti, kteří informují a orientují (at´ již vědci nebo novináři) skutečně věří tomu, že jsou objektivitě blíže než kdokoliv jiný, jedná se o groteskní sebepřecenění. Objektivita není hodnotou z tohoto světa. Jako vždy se jedná především o zájmy, a o těch je třeba hovořit.

Média jsou financována převážně z reklamy. Tyto příjmy kryjí náklady u časopisů z padesáti procent, u novin zhruba ze dvou třetin a v privátním rozhlase resp. televizi (a v budoucnosti pravděpodobně i v případě internetu) až do sta procent.

Podle německých pramenů pouze osm procent zpráv vzniká z vlastních rešerší. Sedmdesát procent informací v novinách, rozhlase a televizi jsou tzv. „objednané informace“. Tyto informace poskytují P.R. agentury a tisková oddělení prakticky zdarma.

Media mezi sebou konkurují o názorovou dominanci v určitých společenských vrstvách a o koupěschopnou poptávku v jednotlivých segmentech trhu. Způsob jak je v německých médiích zpracovávána revoluční minulost ministra zahraničí Joschky Fischera je názorným příkladem boje médií o pozice, o vliv a výši nákladu. Politické téma není už objektem jejich zájmu, nýbrž pouze nástrojem marketinku – v jejich prospěch. Případ Fischer poskytuje ideální materiál pro mediální profilování konkurujících médii. Cílem tohoto soupeření je pokus, prosadit „vlastní“ témata. Ten, kdo určuje témata, dominuje ve společenské debatě a zvyšuje na úkor konkurence svůj náklad. a o to se jedná v první řadě.

NOVINÁŘI, VYDAVATELÉ a ČTENÁŘI

Z dob, kdy M.Twain pracoval jako redaktor v jakýchsi provinčních novinách se vypráví hezká historka. Jednou tvrdil své bytné, že bude špatná sklizeň. Ale vůbec né říkala ta dobrá žena, ja se tu vyznám. Letos bude výborná sklizeň. M. Twain šel na to do redakce a napsal úvodník o tom, že letos bude špatná sklizeň. Druhé den opět potkal svou bytnou a ta se mu omluvila, ze mel pravdu. Letos bude špatná sklizeň, stálo to v novinách.

Staré zlaté časy. Dnes už nikdo nevěří, že vše co stojí v novinách, je pravda. Přesto každé otištěné či jinak zveřejněné tvrzení vyrývá v povědomí masy brázdu určité váhavé důvěry, která někde za obzorem směřuje k cíli „pravdivosti“ podle sloganu „něco na tom asi bude“. Moc mediálních profesí se zakládá na tom, že mají určitý, i když těžko měřitelný vliv na to, jak ostatní lidé vnímají svět.

Informační profese mají ono obrovské privilegium, že mohou (a mnohdy je vzhledem ke kvalitě jejich produktů třeba říci beztrestně) rozšiřovat své názory a pokoušet se tak ovlivňovat ostatní. Ovládat myšlenky jiných, manipulovat a našeptávat, to jsou dimenze moci, vyznačující se značným erotickým kouzlem. Zároveň však, a to je druhý důležitý rozměr jejich motivace, mají přinejmenším stejně silný hmotný zájem prodávat úspěšně své zboží. Zde se dokonce setkává zájem novináře a vydavatele, kteří se jinak vůči sobě chovají spíše rezervovaně.

Jak novináři tak majitelé novin jsou zmítáni mezi 1. sklonem ovlivňovat ostatní s cílem získat je pro své představy o správném uspořádání světa (mesianismus, výchovná či manipulativní funkce informace) 2. a mezi dohady o tom, jakou informaci (tj. jakou interpretaci světa) bude veřejnost nejspíše ochotná kupovat, aby zbylo na zúročení investovaného kapitálu a na platy.

Média svým zákazníkům předkládají různé interpretace skutečnosti. Novináři formulují za své stylisticky méně obratné současníky jejich dojem o uspořádání světa i podle jakých zákonitostí zmíněný svět funguje. Jako demokratický suverén posvětí občan dočasně tu interpretaci, která nejvíce odpovídá aktuálnímu kolektivnímu životnímu pocitu. „Reálné je to, co dostatečný počet lidí za reálné označuje,“ formuluje slavný americký psycholog Watzlawick. To, jaká je skutečnost doopravdy, zajímá málokoho. Jsme prostě věrni našim mýtům a předsudkům, našemu mylnému obrazu světa; naši loyalitu dostatečně zdůvodňuje jediný fakt: že se jedná o náš vlastní pohled na svět. Většina z nás je ochotná přijímat především nebo výlučně takové informace, které nejsou v rozporu s našimi vlastními představami o světě. Koncept „kognitivní disonance“ od L. Festingera , podle něhož „to, co našim názorům odporuje, budˇ nebereme na vědomí, nebo zpochybňujeme,“ tyto závislosti vysvětlil již před několika desetiletími. a zde se setkává zájem veřejnosti na posvěcení jejich vlastních pokřivených představ o realitě se zájmem žurnalistů a vydavatelů prodat své názory a produkty. „Psali o tom v novinách“ je v prapodivné dialektické přesmyčce společným jmenovatelem těchto velmi rozdílných zájmů.

V zarážejícím rozporu s demonstrativními sympatiemi naší veřejnosti pro vzpurné žurnalisty zůstává skutečnost, že většina z nás je ochotna věnovat vyhodnocování a srovnávání informací pouze minimum času a energie. K demokracii patří právo hledat svou „pravdu“, to je však pro většinu z nás zřejmě tak namáhavé, že raději konzumujeme předžvýkané mínění „svých“ novin. Přízeň věnujeme určitým médiím proto, že máme zájem získávat takové informace o světě, které chceme slyšet, tj. v té formě zkreslení, která se nejvíce blíží naší vlastní představě o tom, jak svět vypadá a funguje. To je tajemství úspěchu novin, které zásobují svou specifickou klientelu odpovídajícími ínformacemi, jež tito zákazníci požadují a tudíž i honorují.

CIZÁCI a NAŠE MÉDIA

Vzhledem k těmto skutečnostem se mi otázka národního či cizího vlastnictví sdělovacích prostředků nejeví jako příliš dramatická. Podle představ přívrženců globalizace by měla národní média ztratit význam a rozplynout se spolu s národním státem v omáčce všeoblažující planetární kultury. Podíváme-li se však pozorně okolo sebe, zaznamenáme naopak příznaky toho, že národní stát nemíní zaniknout, a s ním zůstane i to, co bych označil jako specifickou národní poptávku po určitém zabarvení obrazu světa. Jelikož národní stát přežije své publicistické hrobníky, nehraje otázka národnosti vlastníka tak důležitou roli, jak se mnozí domnívají.

Zahraniční nebo domácí vlastníci novin jsou vystaveni stejnému tlaku po dosažení hospodářského úspěchu (tj. co nejvyššího zúročení investovaného kapitálu). Jejich myslitelným, a mnohdy i reálně existujícím snahám indoktrinovat, stojí neúprosně v cestě přízemní a přesto klíčová otázka hospodářského přezití.

Atˇ již je tedy vlastník médií nebo jeho zaměstnanec upsán těm nejhumánnějším nebo nejďábelštějším motivům, bude vždy odkázán na to, že je s ním bude potenciálně sdílet dostatečné množství lidí vybavených odpovídající kupní silou; ti budou za jeho „pravdu“ platit. V opačném případě se onen spasitelský anebo démonický vydavatel, lhostejno zda cizák či našinec, zruinuje, a zanikne jako oběť svých ideálů.

Zahraniční podnikatelé, ať již jako majitelé novin nebo významní inzerenti, nemohou svou hospodářskou moc zneuzívat k bezuzdé propagandě toho či onoho druhu. Budou-li totiž ovlivňovat obsah tak zásadně, že to bude odporovat očekávání jejich čtenářů a diváků, ztratí zájem těch, kteří mají naletět na jejich reklamy či názorové manipulace. Dlouhodobě jsou ekonomicky uspěšná pouze ta média, která si najdou svou klientelu, uspokojivě ji obsluhují názory, které chce tato klientela slyšet, a činí tak formou, již je tato klientela schopná a ochotná konzumovat, ať už s obrázky nebo bez obrázků.

Globálně operující tiskoví magnáti nejsou za těchto okolností nebezpeční proto, že vlastní stále více médií v různých zemích. Ani oni nemohou nabízet jinou informaci než tu, kterou bude chtít národní trh kupovat. Jejich nebezpečnost spočívá v tom, že kapitálové v důsledku této koncentrace jsou kapitálové náklady na vstup do trhu pro „newcomer“ (tj. pro nové nabídky) tak vysoké, že se alternativní zdroje informací prosazují pouze velice obtížně. Zde hodně záleží na těch, kteří informační produkty konzumují.

Jedná se o to, jakou informaci, o čem, v jakých intervalech a v jaké formě jsme jako konzumenti ochotni zaplatit. Většina má nesporně zájem o „infotainment“ a odmítá příliš složitá nebo zdánlivě odtažitá témata. Výsledkem je kompromis, tj. více nebo méně povedená kombinace zábavy a informace. Morálně se nad tím vším rozhořčovat znamená zbytečně plýtvat silami. Život sestává z kompromisů, a to platí i v tomto případě. Naštěstí existují i dobré a užitečné kompromisy jako je časopis „Týden“, přestože jeho majitel pochází z Polska. Jako produkt se dobře vyvíjí a pan Pawlowski by udělal chybu, kdyby se pletl úspěšnému šéfredaktoru Daliboru Balšínkovi do řemesla.

KAŽDÁ SPOLEČNOST MÁ TAKOVÁ MÉDIA, JAKÁ SI ZASLOUŽÍ

„Redaktor je člověk, který oddělí zrno od plev a otiskne plevy“, řekl Clemenceau. Je-li to pravda, činí tak převážně proto, že jeho zákazníci dávají přednost plevám. Nechá-li se tedy společnost indoktrinovat cizáckými a kosmopolitickými myšlenkami, kupuje-li je se stejnou chutí, jako to činí s hamburgery a jako chodí do kina na americké shockery typu „Hanniball“, tak si ais nic jiného nepřeje. Společnost slyší, čte a vidí přesně to, co si zaslouží.

Za to, že úroveň médií není uspokojivá, mohou novináři a vydavatelé, ale v první řadě za to může veřejnost, tedy spotřebitelé informací. Dnes nás již nikdo nenutí konzumovat intelektuální splašky a nikdo nám nebrání kupovat špičkový informační produkt. „Neue Zürcher Zeitung“, vysoce náročné noviny takřka bez ilustrací, o barvě ani nemluvě, jsou příkladem toho, že takový vlastně neprodejný produkt může být úspěšný i ziskový. Náklad Neue Zürcher Zeitung stoupá rok od roku (přede dvěma lety necelých 150 tisíc, v roce 2000 již téměř 170 tisíc výtisků). Tiskoviny tohoto druhu mohou být úspěšné, je-li po nich společenská poptávka a je-li klientela pro náročnější mediální produkty dostatečně početná. Takovou bych přál Respektu, pane Petře Holube. Sebevědomá, vlastenecká, náročná a kritická veřejnost si vynutí odpovídající média. a naopak: sebevztažná, povrchní, xenofobní, hamižná a hedonistická veřejnost dostane přesně to, co si přeje. Pak si ale nemůže stěžovat. Anebo vlastně může, lidské plemeno má daleko k dokonalosti.

ZÁVĚR

Odpověd´ na otázku ambivalence mezi národně uvědomělou a spolehlivou informací na jedné straně a cizími vlastníky médií na straně druhé osvětluje „tržní model“, poptávky a nabídky po určitém typu a kvalitě informací lépe než model „Jan Hus“, tedy představa hrdinného boje mediálních profesí za pravdu a osvětu proti zlovolným mocnostem tmářství, tj. politikům nebo podnikatelům. Ti, kdo informují, nejsou posly zjevené pravdy, nýbrž v nejlepším případě pomocníky při jejím hledání. Jejich chování diktují méně ideály, více zájmy, a jejich příspěvek spočívá v tom, že zveřejňují subjektivní interpretace skutečnosti. Umožňují tak oněm nepřílíš četným kritickým čtenářům srovnávat a vytvořit si vlastní názor. Hodnota, na které za těchto okolností skutečně záleží, není nedosažitelnou objektivitou či hurápatriotismem podle vzoru „špatné, ale naše“, nýbrž právem hledat vlastní interpretaci světa. Toto právo nám v roce 1989 spadlo do klína. Schopnost využít je doopravdy je vlastností veřejnosti, která demokraticky vyzrála a intelektuálně vyspěla; veřejnosti vlastenecké a internacionální zároveň.

Petr Robejšek Praha, 28. února 2001

odkaz:http://www.nadaceperoutka.cz

PS: Můj závěr: Situace není jednoduchá. Dobré informace je nutné hledat a jsem přesvědčen, že je ještě lze najít. Tyto dobré informace ti poslouží k utvoření vlastního kritického názoru, což je vlastně subjektivní pravda, která ale nebude nebetyčně daleko vzdálená od pravdy objektivní. Dobrá informace neprošla tvým jemným sítem, kterým prošel „shit“ a je tu šance vidět svět víceméně takový, jaký je opravdu. A o tu pravdu jde, ne?

««« Předchozí text: Pravda, informace, média a my, aneb protes proti agnosticismu Následující text: Eläkeläiset míří do studia »»»

sejc | 30. 9. 2005 Pá 00.12 | filosofie...i ta měcholupská | trvalý odkaz | tisk | 990x