THE MECHOLUPY UNITY

Postmodernismus na křižovatce karavanních cest aneb Pokus o analýzu antagonismu Západ vs. islám

Úryvek z referátu „Náboženství v postmoderním světě“ Upraveno autorem pro účely tohoto webu.

Mezináboženský dialog?

Postmoderní svět je světem globalizujícím se (snažícím se o politické i kulturní sjednocení). To v sobě zahrnuje též střet a asimilaci kultur a národů navzájem a také nutnost mezináboženského dialogu. Někteří si představují budoucí svět schopný přežití pouze jako nenáboženský, tedy ve své podstatě nábožensky liberální. To však předpokládá požadavek na všechny věřící, aby se vzdali nejpodstatnějších a charakterizujících prvků své víry (muslim Mohameda, křesťan Ježíše, žid Mojžíše, ind Buddhy… Mezináboženský dialog je možný až ve chvíli, kdy se fundamenty nestřetnou, protože tam nejsou akcentovány. Jinými slovy, jestliže evangelium říká, že se nelze dostat k Bohu jinou cestou, než skrze ukřižovaného a vzkříšeného Krista prostřednictvím Svatého ducha, tím se stává křesťanství výlučným a nejpravdivějším náboženstvím mezi ostatními. My tuto zjevenou pravdu můžeme kázat slovem i skutkem, žít a umírat podle toho a mezi sebou si tím masírovat ego. To je ale vše. V mezináboženském dialogu z pozice křesťanství začíná následování Krista odmítnutím násilí, stejně jako v islámu, kde začíná tolerance odmítnutím džihádu, tedy vojenských praktik proroka Mohameda. Navíc,v islámu a judaismu je Ježíšova smrt druhořadá záležitost, jeho vzkříšení z mrtvých se pokládá za podvrh prvotní církve. Židé mají také svoji svatou válku, sionismus. Víme, že hlavní světová monoteistická náboženství mají ve svých tradicích a historii nespočet apelů k násilí, a aby se mu zamezilo, žádá se mezináboženský dialog.
V tomto smyslu rozumím kritikům historie církve, kteří hrdě zvedají hlas na obranu člověka proti náboženství, v jehož jménu byly v minulosti páchány křivdy a násilí, neboť v tradičním dogmatickém duchu žádný mezináboženský dialog dělat nelze. Důraz na základní články víry a dogmata víru zachraňuje a skýtá věřícím skutečný kontakt s Bohem, na druhé straně zabraňuje jakémukoli pokusu o smíření monoteistických náboženství mezi sebou. Tito kritici, jsou-li zaujatí, apelují na nutnost zrušit veškerou religozitu, aby bylo možno na světě žít bez zášti a konfliktů. Tím by se ale zřejmě církev připravila o spásu a náboženství o svůj smysl. Jsou-li poučení, vědí, že to fakticky nejde a povznáší se nad pranýřování pouhé existence náboženství, víry a ideje Boha vůbec, ale zamýšlejí se, jak se dostat za hranice těchto neslučitelných kategorií, protože si uvědomují nezničitelnost ideje Boha v lidské přirozenosti. Naskýtá se otázka, zda je však v této situaci vůbec možné najít a nastolit na světě náboženskou snášenlivost a trvalý mír. Odpověď zní: nedá. Představa smíření je stejně nereálná jako představa, že se všichni lidé na světě stanou křesťany. Možná že jimi nejsme ani my. Filosof Kropáček připomíná, že svět je příliš malý na to, aby bylo možno jednotlivé nábožensko-politické systémy od sebe izolovat ve snaze zabránit konfliktu. Historicky se arabský svět se Západem nutně musel střetnout už kvůli své expanzivitě a sám absorboval některé prvky anglosaského myšlení a také sekulárních výdobytků 20. století, jako jsou informační, stavební, vojenské a jiné technologie a také se poučil dokonale z totalitních ideologií, se kterými se na Západě donedávna experimentovalo. Arabové sami a dobrovolně přejímají a využívají civilizačního systému Západu a navíc někteří z nich pohádkově bohatnou na prodeji ropy. Pak nejsou ani schopni zachránit 1000 vlastních lidí z potápějícího se trajektu v Rudém moři, ačkoli je to možné a dokonce je možné, že jeden z mála, kdo se neutopí je kapitán lodi (!). Jako křesťan se nemohu spokojit s konstatováním, že mají jiný hodnotový systém. Já musím, nezlobte se na mě, říci, že mají špatný hodnotový systém! To není, že je špatný z našeho pohledu. Ne. On je špatný i z jejich pohledu. Oni to vědí! My budujeme demokracii a svobodu jedince, obojí má hranice v pozitivní společenské roli, oni jsou na křižovatce dějin, muslimský kalendář hlásí rok cca. kolem 1400 a jejich středověký systém volá po reformaci, tak jako volal křesťanský středověk, který se byl ocitnul v krizi hodnot. Ptám se: Je vhodné, aby Západ jako celek islámu ustupoval, sypal si popel na hlavu za nápady pár potrhlých novinářů, kteří z vlastní bídy karikují naší vlastní duchovní slepotu?

NEPODLÉHEJME ISLAMOFOBII, je to z větší části o strachu z toho, co neznáme. Na tomto webu se v rámci osvěty budeme zabývat výklady koránu tak, jak bude dovolovat čas. Bratr Pym

««« Předchozí text: Eläkeläiset - Humppasirkus!!! Následující text: Odvaha - základ úspěchu »»»

pym | 18. 2. 2006 So 13.55 | víra | trvalý odkaz | tisk | 767x