THE MECHOLUPY UNITY

Májová pro ty, co to čtou

5. NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH

Během povelikonoční doby, ve které se nyní nalézáme i my, si rodící se církev v čele s apoštoly pomalu začínala uvědomovat skutečný význam velikonočních událostí. Apoštolové poznávali jako první z křesťanských svědků to, co my dnes důvěrně známe z kazatelen, knih a církevní historie. Totiž působení Svatého Ducha jako mocné vnitřní síly, která je dána prostřednictvím víry v Ježíšovo boží synovství těm, kteří spojili svůj život s přikázáním lásky, přijali Kristovu nabídku přátelství a uznali, že bez Božího Ducha jsou naprosto bezmocní a neschopní provést úkol, kterým je Vzkříšený Kristus pověřil. Uvědomme si nyní, že také my jsme příjemci darů Ducha svatého, neboť jsme křtem přivtěleni do církve, která je součástí těla Kristova a účastí na životě a svátostech jsme přijali úkol apoštolů. Nepřijali jsme tím snad také milost Ducha svatého, abychom i my mohli provést toto pověření? Pojďme se nyní zamyslet nad tím, co je, nebo není Duch svatý, nad zvěstí Písma a naším chápáním. Při našem dnešním pokusu je třeba se řídit výrokem biskupa Anselma z Canterbury „Credo ut intelligam“, totiž, že víra nám pomáhá k pochopení, srdce je následováno rozumem. Věřím, abych pochopil, nikoli naopak. Duch svatý není filosoficky uchopitelný pojem, není to ani spiritistické fluidum, pomocí kterého bychom navázali spojení se záhrobím a není to ani lidská schopnost pojmenovávání metafyzických skutečností, ani intelektualismus, či zasvěcené mudrování. A už vůbec ne prosazování vlastní vůle tam, kde máme dojem, že je v souladu s vůlí Boží. To vždy vedlo církev k drastickým omylům. V původním SZ významu je Duch svatý označován jako závan, vzduch v pohybu, vítr, což vyjadřuje obrovskou a člověkem nespoutanou moc Stvořitele. Lidský dech jako princip života je jeho skrytým obrazem v nás. Tento Duch je přítomný všude a ve všem, neboť bez Boha se nemůže nic dít, ani nic být. V NZ je stále zřetelnější pojetí Ducha jako životní síly božského původu, která se projevuje v člověku dobrými vlastnostmi v protikladu k tělu, jako hmotné existenci, zatížené hříchem a podléhající přirozenému řádu věcí, zkáze a smrti. Bývá symbolizován bílou holubicí, ohnivými jazyky či svatozáří nad hlavou křesťana. NZ zná též duchovní bytosti, které jsou nositeli Ducha Božího, anděly, v protikladu se zlými duchy, démony, které se usazují v lidských duších a tropí škodu. Nepředstavujme si pod tím nic abstraktního, jsou to vesměs zlé myšlenky a emoce, které nám někdo vnutil, nebo výchovou podmíněné nesprávné postoje, které zastávali rodiče, může to být vše, co člověku brání ve svobodném uvažování o Pravdě Ducha svatého, jehož podstatné vlastnosti si teď popíšeme. Duch svatý je jako třetí osoba boží Trojice základním zdrojem života, vycházejícím z Boha (duch Boží) a z Krista (duch Kristův). Je prvotním hybatelem při stvoření světa, byl dříve než hmota jako princip bytí a jako takový byl darován církvi Ježíšem, odcházejícím o Letnicích k Otci. Ježíš sedí na pravici Otce a osobně se přimlouvá za každého, který v něho věří v Pravdě, tj. bez pochybování. Abychom se stali, jako apoštolové, příjemci tohoto daru, musíme po něm toužit, proto se tato neděle tradičně nazývá Rogate, z lat. Žádejte. Musíme o něho požádat výhradně ve jménu Ježíše Krista, neboť pouze on je nadále jeho zprostředkovatelem na zemi. Je psáno: Nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze mne. Jestli jsme, nebo budeme tímto Duchem obdařeni, nezáleží na nás, ale jsme odpovědni za to, zda ho k sobě pustíme, či zda ho vůbec rozpoznáme. Bytí v Duchu svatém znamená žít láskou, která již neovládaná naší vůlí tryská ze středu naší bytosti ven do světa, ke všem a ke všemu. Je to stav milosti, otevřenosti a vydanosti k Bohu i lidem, při kterém se proměňuje lidská duše i celý svět, a to rozumem nepochopitelným a vědou nevysvětlitelným způsobem. Je to soulad lidské vůle s vůlí Boží, kde se podstatou věci samé ta lidská dobrovolně podřizuje. Je totiž zdůrazněno, že se jedná o dar, podmíněný věrností (zachovejte má přikázání a zůstaňte v mé lásce). Může být tedy odňat. Člověk se může stát příjemcem a nositelem Ducha svatého až ve chvíli, kdy se celou silou své svobodné vůle rozhodne, že je pro Boha a pro Krista připraven udělat cokoli, tedy podstoupit i smrt. Jedná se však o smrt v zájmu záchrany života, nikoli o jeho zničení, jak to pojímají teroristé. Povím vám příběh. Před pár lety jsme spolu s kamarády vytvořili modlitební skupinu, která se scházela jednou týdně a každý den držel jeden z nás půst. To celé jsme organizovali za účelem pomoci a prosby za uzdravení našeho společného přítele, jenž byl onemocněl maniodepresivní psychózou a prodléval v Dobřanech. Tento modlitební půst měl trvat tak dlouho, dokud se náš přítel neuzdraví. Nemoc byla vážná a nikdo, ani lékaři, netušili, zda se z toho dostane. A přece mohu dnes dosvědčit, že se náš přítel po několika měsících vrátil do normálního života. Možná by někdo mohl říci – hmm, jen náhoda, možná mu zabraly léky. My však svědčíme o Duchu svatém, tvrdíme, že naše postní oběť a modlitby pomohly našeho kamaráda uzdravit. Že to byl Ježíš, kdo uzdravoval. Kdybychom se za něho nemodlili, možná by se uzdravil také, kdo ví, ale je také možné, že by tam byl dodnes. A to jsme tenkrát nechtěli. Proto jsme přiložili ruku k dílu, abychom skrze skutky dosvědčili svou víru v mocné působení Ducha na tomto světě, jak jsme četli: „Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.“

Jan píše v epištole, že Duch jest Pravda. Jako takový může být člověkem poznáván výhradně v modlitbě, tedy rozhovorem s Bohem a zkušeností víry. To je jakoby člověk ve víře a vírou uschopněn odkrýval postupně závěsy, bránící ve výhledu z okna. Nemůže je však sám nedočkavě odhrnout všechny najednou, aby si přivlastnil jedním rázem celou moudrost světa. Lidská touha po pravdě spíše připomíná symfonický orchestr, kdy někteří začátečníci hrají i falešně a jiní jsou si zase příliš jisti, nedívají se do not (Písma sv.) a tak se spletou. Proto také Duch svatý nepůsobí pouze v církvi, ale i v anonymním křesťanství všude tam, kde se člověk v milosti Boží nepoddá povrchnímu myšlení a konzumnímu způsobu uvažování, kde člověk hledá Pravdu poctivě, svobodně a s pokorou, bez předsudků a přetvářky, bez majetnických sklonů, sobectví a závisti. Vše, co škodí ušlechtilosti a vnitřní svobodě člověka, co rozptyluje pozornost mysli není z Ducha svatého. Jeho působení poznáváme na výsledcích naší činnosti, sotva bude zdrojem života tam, kde zůstává popel a neštěstí, kde zůstává svárlivost a hněv. Žádá si celého člověka, aby ho povznesl nad hmotu, která může být osidlem pro duši. Žádný, kdo se otáčí zpět a lpí na hmotných věcech, nemůže následovat Pána Ježíše. Hospodin je žárlivý a žádá si celé srdce člověka, i celou svoji minulost mu musíme odevzdat, jinak nedostaneme Ducha svatého v plnosti, neuvěříme a nic nepochopíme. Amen.

««« Předchozí text: Přímá demokracie Následující text: Smutný blues k úmrtí Západní civilizace »»»

pym | 28. 5. 2006 Ne 15.39 | víra | trvalý odkaz | tisk | 623x